2020.2122.2
Problematika DPH v neziskové sféře – 1. část
Ing. Lydie Musilová
NahoruÚvod
Aplikace DPH u neziskových subjektů, tj. právnických osob, které nebyly založeny nebo zřízeny za účelem podnikání, je jednou z nejkomplikovanější oblastí. Neziskové subjekty vznikají podle různých právních předpisů, mají přidělené identifikační číslo a podléhají registrační povinnosti u správce daně podle § 125 DŘ, pokud mají příjmy, které jsou předmětem daně. Pro účely DPH mají postavení osoby povinné k dani a mají rovněž registrační povinnosti k DPH. Tento text je proto věnován speciálně této oblasti a klade si za cíl připomenout povinnosti osob povinných k dani ve vztahu ke komplikované oblasti DPH.
Nahoru1. ZÁKLADNÍ POJMY
Znalost základních pravidel uplatnění DPH je totiž nutná pro všechny osoby povinné k dani, tj. pro neplátce i plátce DPH. Východiskem pro jejich pochopení jsou definice pojmů, zejména vymezení ekonomické činnosti a předmětu daně, a to i v kontextu sledování obratu pro povinnou registraci plátce. Pro sledování obratu a správnou aplikaci sazeb daně (včetně režimu přenesení daně) je u plátce důležitá oblast správného rozdělení poskytovaných plnění do režimu osvobozených plnění s nárokem, bez nároku na odpočet a zdanitelných plnění.
Další komplikovanou oblastí, se kterou se osoby povinné k dani setkávají, je povinnost přiznat daň od osob neusazených v tuzemsku v kontextu správného určení místa plnění.
Součástí uplatnění správného postupu u plátce je kromě plnění jeho daňových povinností i správná aplikace jeho práv, tj. uplatnění nároku na odpočet u přijatých plnění, což je zejména v oblasti neziskové činnosti velmi komplikované.
Základní pojmy jsou definovány zejména v § 4 ZDPH, takže v tomto ustanovení lze v případě potřeby poměrně rychle příslušnou definici vyhledat. Řada důležitých pojmů je však vymezena vždy v příslušném ustanovení, které řeší určitou konkrétní oblast uplatňování DPH, což situaci při praktickém uplatňování zákona poněkud komplikuje. Zákon o DPH používá i pojmy, které pro účely DPH speciálně nedefinuje. V těchto případech je nutné respektovat zásadu, že výklad takového pojmu je nutné hledat v předpisech EU (směrnice nebo nařízení ES), a pokud takový pojem není v těchto předpisech definován, je možné pro účely DPH vycházet z definice obsažené v jiných právních předpisech platných v ČR.
NahoruOsoba povinná k dani
Základní rozdělení osob povinných k dani je vymezeno v § 5 odst. 1 ZDPH. Jedná se o tyto osoby:
-
osoba samostatně uskutečňující ekonomické činnosti, nebo skupina,
-
právnická osoba, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání, pokud uskutečňuje ekonomické činnosti,
-
vyjmenované osoby působící v oblasti veřejné správy (§ 5 odst. 4 ZDPH) uskutečňující ekonomické činnosti nebo činnosti uvedené v příloze č. 1 zákona, nebo při jejich výkonu se má za to, že výrazně narušují hospodářskou soutěž při činnosti, které stanoví vláda nařízením.
NahoruVeřejnoprávní subjekt
V § 5 odst. 4 ZDPH jsou uvedeny osoby, které se při výkonu působností v oblasti veřejné správy nepovažují pro účely zákona o DPH za osobu povinnou k dani, a to i v případě, kdy za výkon těchto působností vybírají poplatky nebo jiné úhrady. Jedná se o tyto osoby:
-
stát, kraje, obce,
-
organizační složky státu, krajů a obcí,
-
dobrovolné svazky obcí,
-
hlavní město Praha a jeho městské části
-
a právnické osoby založené nebo zřízené zvláštním právním předpisem nebo na základě zvláštního právního předpisu.
Ustanovení § 5 odst. 4 ZDPH určuje nejen subjekty, které se při výkonu určitých činností (působnost veřejné správy při splnění zákonem stanovených podmínek) nepovažují za osobu povinnou k dani, ale současně obsahuje i podmínky, jejichž splnění dostává tyto subjekty do pozice osoby povinné k dani. Osoby uvedené v § 5 odst. 4 ZDPH se však vždy považují za osoby povinné k dani, pokud uskutečňují činnosti uvedené v příloze č. 1 ZDPH. Osobou povinnou k dani není člen skupiny, zaměstnanec nebo jiná osoba při uskutečnění ekonomické činnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu, služebního poměru nebo jiného obdobného vztahu (§ 5 odst. 2 ZDPH).
NahoruEkonomická činnost
Pojem ekonomická činnost je použita zejména ve vymezení klíčové definice osoby povinné k dani podle § 5 odst. 1 ZDPH. Za osobu povinnou k dani se považuje každá osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti. Do této kategorie osob patří i neziskové subjekty, tj. právnické osoby, které nebyly založeny nebo zřízeny za účelem podnikání, pokud uskutečňují ekonomické činnosti. Vymezení ekonomické činnosti vyplývá ze zákona o DPH, pro vyhodnocení skutečnosti je proto důležité, zda konkrétní neziskový subjekt je či není v pozici osoby povinné k dani. Ekonomickou činností, která je uvedena ve vymezení osoby povinné k dani, se rozumějí činnosti vymezené v § 5 odst. 3 ZDPH, z něhož vyplývá, že za ekonomickou činnost se považují činnosti, pokud se jedná o činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, včetně důlní a zemědělské výroby a výkonu svobodných a jiných podnikání podle jiných právních předpisů, za účelem získávání pravidelných příjmů. Za ekonomickou činnost se považuje zejména činnost spočívající ve využívání hmotného a nehmotného majetku za účelem získání pravidelného příjmu.
Samostatně uskutečňovanou ekonomickou činností není činnost zaměstnanců nebo jiných osob realizovaná na základě pracovněprávních vztahů se zaměstnavatelem, příp. činnosti osob, které jsou zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti.
Neziskové subjekty poskytují v rámci své hlavní i vedlejší (tj. jiné, doplňkové nebo hospodářské) činnosti řadu různých specifických činností, které realizují soustavně, uskutečňují dodání zboží i převod nemovitosti a rovněž pronajímají, a to soustavně a za účelem získání příjmů, hmotný majetek (zejména pronájem nemovitých věcí).
Důležitým pojmem pro oblast neziskové sféry je pojem, který zákon DPH používá, ale nedefinuje, a to pojem doplňková činnost uskutečňovaná příležitostně. Vymezení tohoto pojmu je důležité nejen u neplátců pro posouzení výše obratu pro registraci z důvodu překročení limitu obratu, ale také u plátců pro účely zajištění správného postupu při výpočtu kráticího koeficientu podle § 76 ZDPH. Pojem doplňková činnost uskutečňovaná příležitostně nelze ztotožňovat s pojmem "doplňková činnost", který neziskové subjekty používají běžně při rozlišení činností, k nimž byly založeny nebo zřízeny (hlavní činnost), a činností hospodářských nebo vedlejších nebo někdy též nazývaných jako "doplňkové". Pojem doplňková činnost se využívá zejména u příspěvkových organizací zřízených územně samosprávnými celky (obce, kraje). Z informace pro ÚSC zveřejněné MFČR 22. 12. 2008 je za příležitostnou činnost považována taková činnost, která není prováděna pravidelně, ani neexistuje předpoklad její soustavnosti vyjádřený záměrnou opakovaností. Na uskutečňování příležitostné činnosti není zpravidla vyčleněn personál a náklady i úplata přijatá za takovou činnost jsou v porovnání s celkovými náklady a výnosy minimální. Jedná se o činnost, která je uskutečněním něčeho výjimečného, nahodilého a nepředvídaného.
Neziskové subjekty mohou provozovat jinou, hospodářskou nebo doplňkovou činnost, která vychází z jejich statutu, stanov nebo zřizovací listiny, s tím, že nesmí narušovat plnění hlavních účelů organizace a sleduje se účetně odděleně. Pro účely DPH může být tato jiná, hospodářská nebo doplňková činnost určitým vodítkem pro členění činností, které jsou nebo nejsou předmětem daně, případně jsou v rámci hlavní činnosti převážně osvobozeny od daně, nicméně nelze jednoznačně konstatovat, že pouze tato jiná, hospodářská nebo doplňková činnost je činností ekonomickou, a bylo by velkou chybou toto zjednodušené řešení v praxi aplikovat. Ekonomická činnost se totiž vyskytuje mnohdy v obou kategoriích činností neziskových subjektů.
NahoruVýkon veřejné správy
Definice výkonu veřejné správy není obsažena v zákoně o DPH ani ve směrnici 2006/112/ES. Z § 5 odst. 3 ZDPH, který je v souladu s čl. 13 odst. 1 směrnice, pouze vyplývá, že vymezené osoby se při výkonu působností v oblasti veřejné správy nepovažují za osoby povinné k dani, a to i v případě, kdy za výkony těchto působností vybírají úplatu (tj. ve formě místních, správních nebo jiných poplatků stanovených zvláštním právním předpisem). Pokud osoby vyjmenované v § 5 odst. 4 ZDPH nejsou při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy v pozici osoby povinné k dani, pak takto prováděné výkony nejsou ekonomickou činností (ty může realizovat pouze osoba povinná k dani) a z uvedeného lze dovodit, že tyto výkony nejsou předmětem daně ve smyslu § 2 odst. 1 ZDPH.
Veřejná správa je chápána jako souhrn procesů řízených, regulovaných a zabezpečovaných státem a jeho institucemi zaměřenými na správu a řízení veřejných záležitostí. Tyto instituce jednají ve veřejném zájmu. Veřejná správa v materiálním smyslu je označena jako souhrn všech správních činností předmětně souvisejících s vládnutím na ústřední i místní úrovni a s poskytováním veřejných služeb. Veřejná správa ve formálním smyslu je činností organizačních jednotek a osob, jimiž jsou buď správní úřady jakožto přímí nositelé veřejné správy nebo úřední osoby vykonávající úkony správní povahy anebo zařízení v postavení nepřímých subjektů veřejné správy.
Takto široce vymezené pojetí veřejné správy zejména ve vazbě na souhrn veřejných služeb (tj. poskytování jakýchkoliv služeb veřejnosti) však nelze vždy jednoznačně aplikovat pro účely DPH vzhledem k tomu, že česká legislativa vychází z evropských předpisů. Směrnice prostřednictvím judikatury ESD (např. rozsudek ESD C-446/98 Fázenda Pública versus Camara Municipal do Porto) definuje podmínky, které musejí činnosti označované jako veřejná správa splňovat.
Jedná se o níže uvedené podmínky:
-
subjekt vykonávající příslušnou činnost vystupuje při výkonu této činnosti jako orgán veřejné správy,
-
vykonávaná činnost podléhá zvláštnímu právnímu režimu, který je odlišný od režimu, za jakého by tato činnost byla vykonávána soukromoprávními subjekty.
Pro splnění druhé podmínky je proto nezbytné, aby výkon příslušné činnosti byl nejen upraven zvláštním právním předpisem, ale také aby tento předpis upravoval postavení neziskového subjektu, který realizuje výkon veřejné správy při této činnosti odlišně, než by tomu bylo, kdyby tento subjekt příslušnou činnost vykonával na základě běžného smluvního vztahu, který platí pro běžné podnikatelské subjekty.
Nahoru2. PŘEDMĚT DANĚ
Pro různé aktivity realizované osobami povinnými k dani v rámci jejich ekonomické činnosti či mimo tuto činnost se pro účely DPH používá obecný pojem "plnění". Veškerá plnění, která souvisejí s nejrůznějšími činnostmi, je možné pro účely DPH rozdělit na dvě základní kategorie:
-
plnění, která jsou předmětem DPH,
-
plnění, která nejsou předmětem DPH.
Základní dva typy plnění, tzn. těch, která jsou při splnění zákonem stanovených podmínek předmětem DPH, jsou vymezeny v § 2 ZDPH. Předmětem daně z přidané hodnoty mohou být pouze plnění, která mají charakter dodání zboží (pod které patří i převod nemovitých věcí) nebo poskytování služeb, tzn. taková plnění, která splňují definice vymezené v §§ 13 a 14 ZDPH. Aby se skutečně jednalo o plnění, které je předmětem daně podle českého zákona o DPH, musejí být kromě toho, že se jedná o dodání zboží nebo poskytnutí služby, současně splněny i další podmínky stanovené v § 2 odst. 1 písm. a) a b) ZDPH. Musí se jednat o plnění poskytnuté za úplatu osobou povinnou, která jedná jako taková, s místem plnění v tuzemsku.
Je nutné si uvědomit, že úplatou se pro účely DPH rozumí nejen částka v penězích nebo v platebních prostředcích nahrazujících peníze, ale i hodnota poskytnutého nepeněžního plnění v přímé souvislosti s plněním, viz § 4 odst. 1 písm. a) bod 1. ZDPH, např. při směně majetku.
Určité komplikace působí všem plátcům situace, kdy je uskutečněno plnění bez úplaty, protože i v těchto případech – pokud jsou splněny zákonem stanovené podmínky a pokud byl u majetku poskytnutého bezúplatně nebo u přijatých zdanitelných plnění přímo souvisejících s bezúplatně poskytnutou službou uplatněn odpočet daně – jsou plnění realizovaná bez úplaty považována pro účely DPH za dodání zboží nebo poskytnutí služby za úplatu, a proto jsou předmětem daně – § 13 odst. 4 písm. a) a odst. 5 a § 14 odst. 3 písm. a) a odst. 4 ZDPH. Každý plátce uskutečňuje a přijímá plnění různého charakteru. Základním předpokladem pro bezchybný postup při plnění povinností a uplatnění práv vyplývajících ze zákona o DPH u těchto plnění je správné vyhodnocení charakteru uskutečněného (poskytovaného) nebo přijatého plnění.
NahoruUskutečněná plnění, která jsou předmětem daně
Pokud neziskový subjekt, který je v pozici osoby povinné k dani, realizuje v rámci své ekonomické činnosti dodání zboží nebo poskytne službu a současně splní všechny podmínky stanovené v § 2 odst. 1 písm. a) a b) ZDPH, uskutečnil plnění, které je předmětem DPH.
Uskutečněná plnění se člení na:
- s nárokem na odpočet daně (§ 63 ZDPH),
- bez nároku na odpočet daně (§ 51 ZDPH),
Neziskovému subjektu, plátci, uskutečňujícímu plnění, které je předmětem daně, vyplývají ze zákona o DPH konkrétní povinnosti, tj. zejména povinnost přiznat DPH na výstupu v případě zdanitelných plnění, vystavit daňový doklad za plnění zdanitelné nebo osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně pro vymezený okruh osob, uvést údaje o uskutečněném plnění zdanitelném i osvobozeném od daně v daňové evidenci pro účely DPH za příslušné zdaňovací období.
Neziskový subjekt, který není dosud registrován k DPH, je povinen ve vazbě na svá uskutečněná plnění sledovat obrat ve smyslu § 6 ZDPH způsobem stanoveným v § 4a ZDPH v návaznosti na registrační limit 1 mil. Kč. Neziskový subjekt, neplátce, tj. osoba osvobozená od uplatňování daně, je povinen zahrnout do obratu pro účely registrace k DPH pouze úplaty, které mu náleží za uskutečněná plnění, jež jsou předmětem daně, s výjimkou úplat za uskutečněná plnění, která se do obratu pro účely DPH nezahrnují (např. výkon veřejné správy nebo vybraná osvobozená plnění bez nároku na odpočet). K zajištění správného postupu při testování obratu pro účely registrace k DPH je nutné správně vyhodnotit uskutečněná plnění z hlediska vymezení předmětu daně a definice obratu podle § 4a ZDPH.
Pokud plnění, které je předmětem daně, je uskutečněno plátcem daně, vzniká povinnost přiznat a zaplatit daň nebo povinnost přiznat osvobození u tohoto plnění ke dni uskutečnění plnění podle §§ 20a a 21 ZDPH. Plátci daně jsou povinni přiznat i uskutečnění plnění realizovaných s místem plnění mimo tuzemsko, pokud se jedná o zákonem vymezené dodání zboží a poskytování služeb.
NahoruPlnění, která nejsou předmětem DPH
Plnění, která nejsou předmětem daně, představují nesourodou skupinu. Tento stav je způsoben tím, že důvody, pro něž je konkrétní plnění klasifikováno jako plnění, které není předmětem daně, mohou být různé. Současný zákon o DPH obsahuje…