Ing. Michal Jelínek Ph.D.
Funkčnímu a rizikovému profilu poskytovatelů služeb se detailněji věnoval článek Poskytování služeb. Co se týče samotné cenotvorby na straně poskytovatele služeb, v praxi se nejčastěji setkáváme s metodou nezávislé srovnatelné ceny a metodou nákladů a přirážky (potažmo transakční metodou čistého rozpětí založenou na nákladech). V případě metody nezávislé srovnatelné ceny se jedná o stanovení ceny s pomocí hodinových sazeb či jiných obdobných sazeb za jeden úkon. Typicky se může jednat o sazbu za tzv. manday, sazbu za strojohodinu apod. Pokud takto určenou cenu fakturovanou spojeným osobám bude daňový poplatník porovnávat se sazbami, které obvykle na trhu účtují nezávislé subjekty, pak se bude beze sporu jednat o metodu nezávislé srovnatelné ceny.
V některých případech však sazba za jeden úkon není stanovena porovnáním se sazbami, které účtují nezávislé subjekty – např. protože takové údaje nejsou veřejně dostupné – ale je stanovena kalkulací nákladů a ziskové přirážky. Uveďme si příklad takové kalkulace u stanovení ceny za hodinu práce IT technika. Výchozím údajem pro výpočet hodinové sazby, kterou bude chtít jeho zaměstnavatel fakturovat svým zákazníkům, bude mzdový náklad na daného IT technika a to včetně všech souvisejících nákladů (v České republice tedy vč. sociálního a zdravotního pojištění placeného zaměstnavatelem za zaměstnance). V případě, kdy bude mít daná společnost několik IT techniků na stejné pozici, ale s různým platovým ohodnocením, je dobré vypočítat hodinovou sazbu podle údajů celého oddělení a pak ji vydělit počtem zaměstnanců, popř. rovnou počítat sazbu za jednoho zaměstnance z průměrné hodnoty mzdy na dané pozici.
Ke mzdovým nákladům je potřeba přičíst další provozní náklady, které zaměstnanec, potažmo zaměstnavatel, spotřebuje při poskytování daných služeb. Platí pravidlo, že nejdříve by se měly určit přímé náklady přiřaditelné danému zaměstnanci. K těm obvykle patří náklady na telefon, počítač, auto, cestovné a jiné náklady přiřaditelné výlučně danému zaměstnanci. Následně by do nákladové základny pro výpočet výše hodinové sazby měla vstoupit část režijních nákladů přiřaditelná dané osobě. Typicky se jedná o nájmy/odpisy budovy, energie, mzdové náklady administrativních pracovníků, podíl na manažerských nákladech a externích službách apod. Existuje celá řada způsobů, jak tyto náklady alokovat na jednotlivé zaměstnance a není úkolem tohoto textu zabývat se těmito metodami. Nicméně jeden z nejjednodušších způsobů je vyčíslení celkové hodnoty režijních nákladů společnosti a jejich vydělení počtem výkonných zaměstnanců (tj. zaměstnanců, kteří poskytují služby zákazníkům).
Jakmile jsou určeny celkové náklady na jednoho zaměstnance, tj. součet přímých nákladů a alokované části těch nepřímých, je třeba pro stanovení výsledné hodnoty hodinové sazby IT technika přičíst ziskovou přirážku. Výše ziskové přirážky by měla být v souladu s principem tržního odstupu, a proto bude stanovena na základě hodnot ziskových přirážek, které obvykle účtují nezávislé subjekty na trhu. Pro tyto účely mohou být použity například databázové zdroje nebo informace od konkurence, pokud jsou dostupné. Jak správně určit ziskovou přirážku bylo diskutováno v kapitole Metoda nákladů a přirážky, potažmo v části Transakční metoda čistého rozpětí.
Jak určit cenu za služby pomocí…
