8.8.2
Podání dodatečného daňového přiznání ve prospěch daňového subjektu
Ing. Zdeněk Burda, Ing. Romana Nováková
Komentář:
Pokud daňový subjekt zjistí, že jeho daňová povinnost měla být vyšší než poslední známá daň, je jeho povinností podat dodatečné daňové přiznání. Pokud zjistí, že jeho daň měla být nižší, než posledně známá daň, je oprávněn dodatečné daňové přiznání podat, ale není povinen tak učinit.
Daňový řád nijak důvody pro podání dodatečného daňového přiznání neomezuje. Lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání jak pro daň nižší, tak i pro daň vyšší, je do konce měsíce následujícího po měsíci, v němž byly důvody k jeho podání zjištěny. Ve stejné lhůtě je splatná i nově stanovená daň, pokud je vyšší než poslední známá daň.
Na základě výsledků daňové kontroly byla firmě ZZZ, s. r. o., v důsledku neuznání nákladové faktury za 100 000 Kč na dani z příjmů právnických osob doměřena daňová povinnost ve výši 19 000 Kč. Společnost se závěry správce daně nesouhlasí, a obratem podává dodatečné daňové přiznání, ve kterém si spornou fakturu opět zohlední v nákladech, a sníží si tak správcem daně stanovený základ daně opět o 100 000 Kč, a daňovou povinnost o 19 000 Kč. Především tomuto postupu měla zabránit dikce zákona uvedená v DŘ.
Nepříliš ideální formulace předpisu pak způsobila zmíněné dohady. V praxi se však zdá, že finanční orgány se rozhodly neaplikovat původní přísnou variantu výkladu a dodatečná daňová přiznání akceptují. Novela DŘ tak od roku 2013 přináší vyšší jistotu pro daňové subjekty. Správce daně má ovšem možnost opakované kontroly právě v rozsahu dané změny daňové povinnosti.
Společnost HHH, s. r. o., si v daňovém přiznání za rok 2020 opomněla uplatnit u přijatých dividend od mateřské společnosti osvobození od daně z příjmů v částce 500 000 Kč. V roce 2022 podala dodatečné daňové přiznání, které správce daně akceptoval.
Je nutno mít na paměti, že DŘ a jeho formulace nemají přednost před speciální úpravou uvedenou případně v jednotlivých konkrétních daňových zákonech.
Společnost AAA, a. s., vykázala v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2010 ztrátu ve výši 100 000 Kč. Z té si v daňovém přiznání k téže dani za rok 2011 uplatnila odečet pouze 60 000 Kč. V roce 2013 došla k názoru, že by chtěla podat dodatečné daňové přiznání na rok 2011, a namísto původního odečtu ztráty ve výši 60 000 Kč uplatnit odečet v plné výši 100 000 Kč. Jiné důvody k podání dodatečného přiznání neměla.
Zde dodatečné daňové přiznání nešlo podat ani za podmínek ZSDP, ani DŘ. Přednost měl § 38p ZDP, který podání dodatečného daňového přiznání v tomto případě neumožňoval. (Jiná situace by byla v případě, kdy by firma např. zjistila, že v dodatečném daňovém přiznání za rok 2011 chce zároveň zvýšit základ daně – např. proto, že zapomněla do výnosů zahrnout fakturu za 50 000 Kč, a zároveň toto navýšení alespoň částečně eliminovat vyšším využitím odečtu ztráty. Takový postup byl v pořádku. To však nebyla situace z tohoto příkladu, protože firma chtěla pouze zvýšit odečet ztráty, aniž by zároveň z nějakého důvodu zvyšovala i základ daně).
Od roku 2015 však došlo ve zmíněném § 38p ZDP ke změně. Nebrání již uplatnění odečtu vyšší ztráty z minulých let v dodatečném daňovém přiznání, a na základě vývoje judikatury již byla akceptována i možnost uplatnit dodatečně vyšší ztrátu z minulých let i při daňové kontrole. Na druhé straně tento pozitivní vývoj pro daňový subjekt byl "kompenzován" ze strany státu tím, že pokud by v rámci kontroly došlo např. k navýšení daňového základu o 100 000 Kč, a daňový subjekt by toto navýšení chtěl eliminovat uplatněním doposud nevyužitého odečtu daňové ztráty ve stejné výši, reálný doměrek daně by se pak rovnal nule,…
