Uskuteční-li zaměstnanec
pracovní cestu nebo jinou cestu podle části sedmé zákoníku práce, přísluší mu
také náhrada jízdních výdajů. Výši a podmínky této náhrady stanoví ustanovení
§ 157 až § 161, resp.
§ 175 zákoníku práce pro tuzemské cesty,
§ 167 a
§ 168 pro zahraniční cesty. Pro náhradu
jízdních výdajů při zahraniční cestě platí prakticky stejná pravidla jako pro
náhradu jízdních výdajů při tuzemské cestě. Náhrada jízdních výdajů přísluší
podle
§ 157 zákoníku práce zaměstnanci v zásadě
za použití dopravního prostředku, který stanovil zaměstnavatel před touto
cestou.
Při
určení, jaký dopravní prostředek veřejné hromadné dopravy (příp. taxislužby) má
zaměstnanec na pracovní cestě použít, není zaměstnavatel ničím omezen.
Rozhodnout by však měl nejpozději před příslušnou cestou. Podrobnější
podmínky, jako např. zda jde o rychlík 1. třídy, IC či SC apod., může stanovit
ve vnitřním předpisu, příp. před danou cestou.
Při
vyúčtování cestovních náhrad týkajících se příslušné cesty je pak zaměstnanec
povinen doložit doklad (s výjimkou dále uvedených případů) ze zaměstnavatelem
určeného druhu dopravního prostředku, prokazující cenu a někdy také dobu
použití tohoto dopravního prostředku. Pokud zaměstnanec doklad (jízdenku,
letenku apod.) nepředloží, může zaměstnavatel o proplacení náhrady
jízdného rozhodnout podle
§ 185 zákoníku práce. V tom případě jde
ale skutečně pouze o dobrou vůli zaměstnavatele proplatit zaměstnanci
neprokázané jízdní výdaje.
Při použití místní hromadné
dopravy v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce,
neprokazuje podle
§ 159 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanec
skutečné jízdní výdaje jízdenkou. Přesto je zaměstnavatel povinen mu náhradu
jízdních výdajů MHD proplatit, a to ve výši odpovídající ceně jízdného platné v
době konání pracovní cesty. V případě použití MHD v jiné obci, než má
zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce, je zaměstnanec povinen výši jízdních
výdajů prokázat dokladem (jízdenkou). Nepředloží-li zaměstnanec jízdenku, může
zaměstnavatel využít ustanovení
§ 185 zákoníku práce (viz výše).
Použije-li zaměstnanec se souhlasem zaměstnavatele jiný
dopravní prostředek, než který mu byl k příslušné cestě určen, přísluší mu
podle
§ 157 odst. 2 zákoníku práce náhrada
jízdních výdajů ve výši ceny jízdného původně určeným dopravním
prostředkem, a to i v případě, že předloží doklad o ceně jízdného dopravním
prostředkem, který skutečně použil.
Nedá-li však
zaměstnavatel s použitím jiného než předem určeného dopravního prostředku
zaměstnanci souhlas, neměl by zaměstnanec jiný dopravní prostředek použít.
Učinil-li by tak, porušil by pracovněprávní příkaz zaměstnavatele a
nepříslušela by mu ani žádná náhrada jízdních výdajů, protože by nepředložil
jízdenku z určeného dopravního prostředku.
Příklad č. 1Zaměstnanec má místo pravidelného
pracoviště v sídle firmy v Praze. Téměř denně používá k pracovním cestám po
Praze MHD. Musíme mu poskytovat náhradu jízdních výdajů MHD, když používá svou
předplatní časovou jízdenku a při vyúčtování cestovních náhrad jízdenku z MHD
nepředkládá?
Podle
§ 159 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanec
při použití místní hromadné dopravy v obci, ve které má sjednáno místo výkonu
práce, neprokazuje skutečné jízdní výdaje jízdenkou. Přestože v dotazu není
uvedeno místo výkonu práce, je nesporné, že toto místo je v Praze. Místo
pravidelného pracoviště je totiž užší pojem než místo výkonu práce. Jestliže
tedy v předmětném případě zaměstnanec použil na pracovní cestě svou předplatní
časovou jízdenku MHD v Praze, je mu zaměstnavatel povinen náhradu jízdních
výdajů za použití MHD proplatit, a to ve výši odpovídající ceně jízdného platné
v době konání pracovní cesty.
Příklad č. 2Zaměstnanci byl jako dopravní prostředek
na pracovní cestu určen autobus. Zaměstnanec požádal, aby mohl místo autobusu
použít své soukromé vozidlo. Pokud zaměstnavatel vyhověl žádosti zaměstnance a
použití takovéhoto vozidla povolil, může proplatit zaměstnanci základní náhradu
a náhradu výdajů za spotřebované pohonné hmoty?
Nemůže.
Jestliže totiž zaměstnavatel určil jako dopravní prostředek autobus a poté
(před pracovní cestou) zaměstnanci povolil použití soukromého automobilu,
přísluší zaměstnanci podle ustanovení
§ 157 odst. 2 zákoníku práce náhrada
jízdních výdajů ve výši ceny jízdného autobusem. Uvedené povolení
použití jiného než určeného dopravního prostředku (v uvedeném případě soukromé
auto místo autobusu) by mělo být prokazatelné. Jestliže zaměstnavatel pro
stanovení podmínek konání pracovní cesty používá např. tiskopis Cestovní
příkaz, postačuje, aby v kolonce určený dopravní prostředek bylo uvedeno např.
„A dodatečně povoleno AUV“. Cenu jízdného autobusem, pokud ji zaměstnavatel
např. z předchozích cest nezná, ověří na internetu, telefonicky anebo jiným
vhodným způsobem (písemné potvrzení přepravce není potřebné).
Náhrada jízdních výdajů ve výši součtu základní náhrady a náhrady za
spotřebované pohonné hmoty by zaměstnanci příslušela v případě, že by
zaměstnavatel před pracovní cestou požádal zaměstnance o použití soukromého
vozidla zaměstnance a zaměstnanec by této žádosti vyhověl. To se však v
uvedeném případě nestalo.
Příklad
č. 3Musí být souhlas zaměstnavatele s použitím jiného než
určeného dopravního prostředku podle
§ 157 odst. 2 zákoníku práce udělen
zaměstnavatelem před pracovní cestou, anebo postačí, když je souhlas udělen až
po pracovní cestě?
Podmínky konání pracovní cesty určuje
zaměstnavatel jednoznačně před pracovní cestou. Po pracovní cestě, snad
logicky, již nelze určit podmínky, za kterých ji má zaměstnanec vykonat. Proto
také musí být souhlas zaměstnavatele s použitím jiného než určeného dopravního
prostředku vysloven před nástupem zaměstnance na pracovní cestu. Nemůže-li
zaměstnanec dodržet zaměstnavatelem stanovené podmínky, je možno zvolit i v
uvedeném případě výjimečný postup.
V praxi se však poměrně často
vyskytují případy, kdy zaměstnavatel určí zaměstnanci jako dopravní prostředek
např. autobus, zaměstnanec použije jako dopravní prostředek své vlastní vozidlo
a v případě, že mu na pracovní cestě nevznikne na vozidle škoda, poskytne mu
zaměstnavatel náhradu jízdních výdajů ve výši ceny jízdného určeným dopravním
prostředkem, tj. v uvedeném případě ve výši jízdného autobusem. Takovýto postup
zaměstnavatele je však přinejmenším nemorální, neboť je založen na tom, že
pokud by na vozidle zaměstnanci škoda vznikla, nic by zaměstnanci nehradil,
neboť s použitím soukromého vozidla předem nesouhlasil.
V případě, kdy zaměstnavatel neurčí použití
dopravního prostředku veřejné hromadné dopravy či jiného dopravního prostředku
a ani neposkytne zaměstnanci na pracovní cestu služební vozidlo, může
požádat, aby použil:
své soukromé
vozidlo,
vozidlo, které si zaměstnanec pořizuje formou
finančního leasingu,
vozidlo, které má zaměstnanec pronajato
např. z půjčovny vozidel, příp.
vozidlo, které má zaměstnanec
vypůjčeno.
Jestliže zaměstnanec vyhoví žádosti
zaměstnavatele , přísluší mu za použití vozidla základní náhrada a náhrada
výdajů za spotřebované pohonné hmoty. Neměla by tedy nastat situace, kdy
zaměstnanec použije na pracovní cestu svévolně, bez předchozího vědomí
zaměstnavatele, své vlastní vozidlo a po ukončení pracovní cesty vyúčtuje a
zaměstnavatel mu poskytne náhradu jízdních výdajů ve výši základní náhrady a
náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty.
Forma žádosti
zaměstnavatele není zákoníkem práce stanovena a nemusí být tedy písemná.
Bude-li např. na cestovním příkazu zaměstnavatelem uvedena v kolonce určený
dopravní prostředek např. zkratka AUV a na základě toho zaměstnanec své vozidlo
použije, má se za to, že vyhověl žádosti zaměstnavatele.
Základní náhrada (ZN) se stanoví jako součin
sazby základní náhrady (SZN) a počtu kilometrů ujetých vozidlem na
pracovní cestě:
ZN = SZN × km
Výše sazby základní náhrady je uvedena v
§ 157 odst. 4 zákoníku práce, příp. v
prováděcí vyhlášce MPSV pro příslušný kalendářní rok. Pro rok 2011 byla
stanovena vyhláškou č. 377/2010 Sb., ve výši:
1,00 Kč/km pro jednostopá vozidla a tříkolky,
3,70 Kč/km
pro osobní silniční motorová vozidla.
Pro
nákladní automobily činí podle
§ 157 odst. 5 zákoníku práce sazba
základní náhrady dvojnásobek sazby pro osobní automobily, tj. 7,40 Kč/km v roce
2011. Při použití přívěsu se uvedená sazba zvýší o 15 %. Nemusí přitom jít o
přívěs zaměstnance, může to být přívěs zaměstnavatele nebo jakékoliv jiné
osoby.
Pro zaměstnance podnikatelských subjektů jsou
uvedené sazby stanoveny jako minimální. Pro zaměstnavatele ve státní a
příspěvkové sféře jsou uvedené sazby závazné. Uvedené sazby se použijí i při
stanovení výše základní náhrady za vzdálenost ujetou vozidlem v
zahraničí.
Náhrada výdajů za spotřebované pohonné
hmoty
Náhrada výdajů za spotřebované pohonné hmoty
(NPHM) se stanoví jako součin spotřeby použitého vozidla (S) zpravidla
stanovené v l/100 km, počtu kilometrů ujetých vozidlem na příslušné cestě (km)
a ceny pohonné hmoty (C) zpravidla zjištěné v Kč/litr:
NPHM = S × km × C : 100
Spotřeba
pohonné hmoty vozidla v l/100 km se zjistí výhradně z technického
průkazu vozidla. Jde o údaj o spotřebě pro kombinovaný provoz podle norem
Evropského společenství. Tato kombinovaná (nebo také smíšená)
spotřeba je v technickém průkazu vozidla uvedena v případě, že je
zjištěna podle některé z těchto norem ES: 93/116, 1999/100, 2004/3. V
technickém průkazu je pak příslušná norma uvedena v kolonce Spotřeba paliva a
kombinovaná (smíšená) spotřeba je třetí tam uvedený údaj. Podle
jiných norem ES se kombinovaná (smíšená) spotřeba v současné době
nezjišťuje.
Jestliže v technickém průkazu údaj o
kombinované spotřebě uveden není, vypočítá se podle
§ 158 odst. 4 (poslední
věta)
zákoníku práce pro uvedený účel spotřeba
jako aritmetický průměr všech hodnot o spotřebě uvedených v technickém
průkazu příslušného vozidla.
Není-li v technickém
průkazu vozidla, který zaměstnanec na pracovní cestě na žádost
zaměstnavatele použil, uveden žádný údaj o spotřebě, je situace pro
zaměstnance velmi složitá, protože v tom případě musí zaměstnanec podle
§ 158 odst. 4 zákoníku práce předložit
zaměstnavateli technický průkaz vozidla shodného typu, ve kterém je
alespoň jeden údaj o spotřebě uveden. Tento postup je v praxi velmi těžko
realizovatelný, protože najít vozidlo shodného typu a přesvědčit vlastníka
takovéhoto vozidla k zapůjčení technického průkazu vozidla, je prakticky
nemožné. Jestliže zaměstnanec technický průkaz vozidla shodného typu v tomto
případě zaměstnavateli nepředloží, nemůže zaměstnavatel náhradu výdajů za
spotřebované pohonné hmoty vypočítat, a tedy zaměstnanci ani vyplatit.
Použití údaje o spotřebě vozidla z jiného dokladu než
technický průkaz je vzhledem k dikci ustanovení
§ 157 odst. 4 zákoníku práce
nepřípustné. Nelze tedy použít ani případné potvrzení výrobce či
akreditovaného dovozce, údaj o spotřebě uvedený v potvrzení servisu či STK, ani
údaj z informačního letáku s údaji o spotřebě vozidla vystaveného prodejcem
vozidel podle vyhlášky č. 245/2005 Sb., o náležitostech informačních štítků a
plakátů s údaji o spotřebě pohonných hmot a emisích CO2 při prodeji
nových osobních vozidel apod.
Cenu pohonné hmoty
(tj. cenu v Kč za litr) prokáže zaměstnanec dokladem o jejím nákupu u čerpací
stanice, a to dokladem o zakoupení jakéhokoliv množství (i minimálního) pohonné
hmoty, jejíž druh je uveden v technickém průkazu vozidla. Zaměstnanec
neprokazuje, jaké množství pohonné hmoty spotřeboval ani celkovou výši částky,
kterou za nákup pohonných hmot při pracovní cestě vynaložil, ale prokazuje cenu
za litr pohonné hmoty. Z dokladu musí být podle
§ 158 odst. 3 zákoníku práce patrná
souvislost s pracovní cestou. To znamená, že nemusí být bezprostředně z
doby konání pracovní cesty, ale může být i z doby před či po…
